Autorka: Veronika Haiclová
Od dětského snu k pomáhající profesi
Jako malá holka jsem chtěla být prodavačkou hraček, abych si je mohla celý den užívat ve velkém měřítku. Další mojí velkou láskou byla zvířata, takže následovala touha být veterinářkou. Poté učitelkou, dětskou lékařkou nebo zdravotní sestrou.
Nakonec jsem se vydala cestou pomáhající profese a vystudovala obor Speciální pedagogika na Univerzitě Palackého v Olomouci se zaměřením na tyflopedii nebo též edukaci zrakově hendikepovaných. K volbě této specializace mě inspirovala exkurze do Základní školy pro nevidomé, které jsem se zúčastnila v prvním ročníku studia.
Předesílám, že to bylo v roce 1986, tedy v době, kdy situace ve školství byla zcela jiná než dnes. Prostředí školy, kde se konala naše exkurze, bylo strohé a nebarevné. Učebny byly vybavené pouze lavicemi a pichtovými psacími stroji (psací stroj pro psaní Braillova bodového písma). Učitelé ale byli vlídni. Ukázali nám hmatové učebnice pro nevidomé, které sami vytvořili.
Ostatní vybavení bylo velice skromné. Když jsem to porovnala se školami a školkami pro zdravé děti, kde se to hemží barvami, obrázky, pracovními listy a vizuálními podněty, bylo mi nevidomých dětí líto.
Počátky tvorby hmatových knih
Tato zkušenost ve mně probudila kreativitu a chuť vytvářet hmatové obrázky pro nevidomé děti. Začala jsem s tím hned po návratu z exkurze. Přečetla jsem si knihu od Jana Jesenského Hmatové vnímání pomocí Tyflografiky a vrhla se na to.
Mé pokusy byly zpočátku nedokonalé a naivní. Chtěla jsem, aby obrázky byly co nejvíce autentické, a nevidomým dětem svět přiblížily co nejvěrněji. Strom, který jsem vystřihla a nalepila měl opravdovou kůru ze stromu, moje hmatová kočička byla vystřižená z králičí kožešinky, špunt od láhve byl z korku.
Také jsem si myslela, že čím více prvků bude hmatový obrázek mít, tím více se toho nevidomé dítě naučí. Domeček měl tedy okno, v něm záclonu, květináč a dokonce i kočičku za komínem. Postupem času jsem zjistila, že méně, je v oblasti tyflografiky, více.
Některé mé výtvory jsem konzultovala a profesorkou tyflopedie. Díky její zpětné vazbě jsem mohla obrázky vylepšovat a vytvářet i takové, které byly vhodné pro děti slabozraké. Ty totiž vnímají nejen hmatem, ale i zbytky zraku. Proto není například vlněná bílá ovečka na bílém podkladu vhodná. Není kontrastní.
Má láska ke zvířatům ovlivnila i mou tvorbu hmatových knih, které se zvířátky jen hemžily. Knihy byly určeny dětem předškolního, případně mladšího školního věku.
První kroky do Tyfloservisu
Svět nevidomých dětí mi přiblížil týdenní pobyt s rodinami nevidomých dětí, který pořádala Společnost pro ranou péči. Zúčastnil se ho i známý
a zkušený tyfloped Josef Smýkal. Poprvé jsem se tam setkala s mladým psychologem Josefem Cerhou, budoucím autorem projektu Tyfloservis.
Na tomto pobytu jsem měla příležitost blíže poznat nevidomé děti, sledovat jejich bezprostřednost a touhu objevovat svět. Dojalo mě obrovské a obětavé nasazení jejich rodičů a laskavá a profesionální podpora odborníků z oboru tyflopedie a psychologie.
Pobytu jsem se zúčastnila s dalšími studentkami jako dobrovolník. Každé z nás byla přidělena jedna rodina s nevidomým dítětem. Tato zkušenost mě ujistila v tom, že se tomuto směru chci věnovat profesně.
Setkání s majiteli vodicích psů
Prvním dospělým nevidomým, se kterým jsem se již během studií setkala, byl Jan Příborský, člen tehdejší České unie nevidomých a slabozrakých. Byl, a do dnešních dní stále je, oporou a inspirací mnohým nevidomým, kteří se se ztrátou zraku vyrovnávají. Rozhodla jsem se psát diplomovou práci na téma Vodicí pes v životě nevidomého. Honza mě seznámil s dalším nevidomým, který takového psa vlastnil, a zařídil mi stáž na týdenním pobytu majitelů vodicích psů v Praze.
I tento pobyt byl pro mě nezapomenutelným zážitkem. S nevidomými majiteli vodicích psů jsem strávila týden, během kterého jsme se setkávali při různých aktivitách.
Potkala jsem tam mnoho lidských i psích osobností, které mi opět o kus přiblížily svět a život nevidomých. Stále jsem ještě byla plachou a nezkušenou studentkou, která nasávala tamní atmosféru a učila se být průvodcem nevidomých. Protože jsem věděla, že na pobytu proběhne i soutěž v dovednostech vodicích psů, připravila jsem pro účastníky reliéfní diplomy, na kterých byl nápis Diplom napsán Braillovým bodovým písmem. Diplom byl také doplněn o hmatový obrázek chlupatého psa s obojkem. Aspoň touto formou jsem mohla přispět.
Během pobytu jsem sbírala materiál pro mou diplomovou práci v podobě rozhovorů s majiteli vodicích psů a cvičiteli.
Co po studiu?
Po ukončení studia jsem získala práci speciálního pedagoga na zvláštní škole. Učila jsem různé předměty. Nejvíce mě bavila výtvarná a pracovní výchova. Na škole jsem strávila jen jeden rok, po kterém následoval nástup na mateřskou dovolenou.
Protože jsem na mateřské dovolené strávila sedm let a bavily mě ruční práce, začala jsem se věnovat tvorbě hmatových obrázků a knih, o které, jak jsem zjistila, byl velký zájem. Začala jsem (k nevoli manžela) sbírat a zaplňovat náš byt materiálem, ze kterého jsem tvořila své knihy. Byly to kožešinky, peří, linolea, filc, kůže, knoflíky, korálky, kartony a další.
Zřídila jsem si živnostenský list a říkala si, že bych se tvorbou hmatových knih pro nevidomé děti mohla živit. Současně s tímto mým plánem ke mně v roce 1998 přišla nečekaná nabídka od ředitele Tyfloservisu, PhDr. Josefa Cerhy, zda bych nastoupila do olomouckého střediska na pozici vedoucí a instruktorky sociální rehabilitace.
Ani ve snu mě nenapadlo, že bych tak skvělou práci mohla dělat. Zároveň jsem byla po mateřské dovolené, a přestože jsem vystudovala obor, který byl pro tuto práci ideální, praktické zkušenosti jsem dosud neměla. Měla jsme zkušenost s cílovou skupinou, tedy nevidomými, s tvorbou reliéfních hmatových obrázků a něco jsem věděla o vodicích psech. Znala jsem také Braillovo bodové písmo a některé pomůcky pro nevidomé.
Neodolatelná nabídka od zakladatele projektu Tyfloservis
Do Tyfloservisu jsem nastoupila s velkou radostí i obavami, jak to zvládnu. Nejsem přímo vůdčí typ. Nikdy jsem si nepředstavovala, že bych v takové pozici měla pracovat, ale tak se to sešlo. Středisko bylo nově vybavené, služby rozběhnuté a metodiky se tvořily za pochodu. Nejsilnějším zážitkem a výzvou pro mě byl kurz prostorové orientace a samostatného pohybu, který jsem spolu s dalšími novými kolegy z jiných měst brzy po nástupu absolvovala.
Bylo to celkem 14 dní intenzivního nácviku a sebezkušenostní techniky, kdy jsme strávili 12 hodin v klapkách. Veškeré dovednosti, které jsme jako budoucí instruktoři prostorové orientace měli učit naše nevidomé klienty, jsme si zkoušeli sami na sobě, bez kontroly zraku. Čekala nás obrovská suma informací, setkání se zkušenými i nezkušenými kolegy a s naším ředitelem.
Po splnění všech zkoušek a kurzů sociální rehabilitace jsem mohla naplno vykonávat práci v olomouckém středisku. Musela jsme se osmělit a zlepšovat jako řidič, protože naše hlavní práce je v terénu.
Život klientů
Na práci instruktorky sociální rehabilitace si cením pestrosti a opravdovosti. S našimi klienty prožíváme část jejich životů. Jsme svědky toho, jak se učí dovednostem, díky kterým se stávají samostatnější a nezávislejší. Jsme u toho, když poprvé přejdou sami vozovku, uvaří si kávu, napíšou na klávesnici souvislý text nebo si Braillským textem přečtou v kalendáři, kdo má dnes svátek. Setkávání a práce s našimi klienty je velmi inspirující a obohacující díky jejich pohledu na život, životním příběhům, odhodlání překonávat překážky či společnému hledání cest a předávání životních zkušeností.
Učila jsem nevidomou klientku prostorovou orientaci a samostatný pohyb v Olomouci. Klientce se narodil první vnouček, Radeček, a požádala mě, abych jí dovedla do porodnice, kam se může jít poprvé s narozeným miminkem setkat. Byla jsem svědkem tohoto silného okamžiku, kdy její dcera vyšla z pokoje, jako novopečená maminka, a nesla nám hrdě ukázat raneček s novorozeným chlapečkem. Klientka si sedla ke stolu, dcera Radečka položila na stůl a klientka, teď již babička, začala chlapečka pomalu rozbalovat, zkoumat každý jeho prstíček, vlásky, vonět k němu a laskat ho. Byla přešťastná, a já také. Netušila jsem, že mohu být blízko tak silnému okamžiku s mou klientkou.
Dá se říct, že co klient, to lidský příběh, jehož součástí se na nějaký čas stáváme. Naši klienti k nám přicházejí s přáním něčemu se naučit a někam se posunout, což je obrovská výhoda na startovní čáře. Jdou za svým cílem a my je na této cestě provázíme a podporujeme. Je celá řada sociálních služeb, cílových skupin, ve kterých klienti nemají tak velkou motivaci o něco se snažit. O to víc mě těší, jaká je naše práce v Tyfloservisu.
Změna po 11 letech
V olomouckém středisku jsem pracovala 11 let. Práce instruktora sociální rehabilitace mě bavila a naplňovala.
Po 11 letech jsem potřebovala změnu a začala jsem se věnovat naplno výrobě hmatových knih pro nevidomé děti. Založila jsem si web a pronajala si dílničku. Vyrobila jsem asi dvě stovky hmatových knih, především pohádkových a se zvířátky. Vytvořila jsem např. knihu Perníková chaloupka, O veliké řepě, O Červené Karkulce, O Budulínkovi, Hrnečku, vař!, Oblíbená zvířátka, Zvířátka v ZOO a další. Současně jsem se věnovala psychoterapii a lektorské činnosti v sociálních sužbách. Asi dvakrát jsem udělala kolegům z Tyfloservisu přednášku na téma Tyflografika.
Moje nástupkyně na pozici vedoucí olomouckého střediska odešla v roce 2015 na mateřskou dovolenou a kolegové za ni hledali zástup.
Jsem zpět 🙂
V té době jsem se ohlížela po nějaké další práci a na tuto nabídku jsem přistoupila. Do Tyfloservisu jsem se tedy po sedmi letech vrátila a působím zde dodnes.
Něco se za tu dobu změnilo, ale něco zůstalo a zůstane navždy stejné. Bílá hůl a její funkce, šestibod v Braillově bodovém písmu, seřazení písmen na klávesnici, lidské příběhy, úžasní kolegové po celé republice a krásná smysluplná práce.