PhDr. Josef Cerha in memoriam 11. 1. 1956 – 9. 11. 2020
Dalo by se říci autor projektu Tyfloservis. In memoriam představujeme PhDr. Josefa Cerhu, který vedl „svůj“ projekt prakticky 30 let. Na počátku 90. let přišel s novou koncepcí sociální rehabilitace nevidomých a slabozrakých a dokázal ji uvést v život, nalézt pracovníky, postupy a prostory.
První kroky k projektu Tyfloservis
Doktor Cerha navazoval na práci prof. Jána Jesenského. Ten v roce 1979 inicioval kurz instruktorů prostorové orientace a samostatného pohybu nevidomých a slabozrakých, jehož se Josef Cerha zúčastnil. Tato a další zkušenosti byly pro dr. Cerhu inspirací pro následnou tvorbu koncepce rehabilitace. Josef Cerha spolupracoval i s dalšími odborníky, s nimiž v 80. letech organizoval rehabilitační pobyty pro osoby s těžkým zrakovým postižením a pro rodiče zrakově postižených dětí, tenkrát na dobrovolnické bázi.
V projektu Tyfloservis bylo nové to, že rehabilitace probíhá v místě bydliště, nebo přímo v domácnosti klienta. V nepříznivé životní situaci tak člověk není odtržen od své rodiny a svého prostředí, a učí se dovednosti sociální rehabilitace tam, kde je bude užívat. Do té doby existovalo rehabilitační středisko pro těžce zrakově postižené v Levoči a pro člověka to znamenalo odloučení od rodiny na mnoho dlouhých měsíců. Rodina naopak, jak dr. Cerha říkával, je v tuto chvíli zásadním záchytným bodem, funguje-li.
Základní údaje ze života PhDr. Josefa Cerhy
Tento text nemá být vyčerpávajícím životopisem, ale zmiňme základní údaje z jeho života. Narodil se ve středních Čechách, v polabské vesnici Stará Lysá. Na svůj původ člověka, který nepochází z velkého města, byl velmi hrdý. Ve svém rodišti absolvoval několik tříd základní školy, dále pokračoval na škole měšťanské v Lysé nad Labem. Přechod do většího města označuje vzhledem k vlastní zrakové vadě za první životní skok. Je více žáků ve třídě, střídají se učitelé, pro zrakově postiženého člověka je taková situace nepřehledná. Díky rodině a pochopení učitelů školu zdárně dokončil. Zřejmě už tenkrát to bylo jeho charisma, které v lidech vyvolávalo solidaritu a ochotu pomoci. Přitom on současně dalším lidem pomáhal a solidární byl.
Dalším krokem byl odchod do Prahy, kde studoval gymnázium pro nevidomé a slabozraké a seznámil se s mnoha kamarády, kteří formovali jeho život, a to především kulturně. Syn, Ondřej Cerha, charakterizuje tuto dobu zrání svého otce z doby, kdy ho ještě nemohl znát, slovy: „Do dospívání vstoupil na konci šedesátých let, kdy objevil uhrančivou sílu rockové muziky. Šeď normalizačních let si „obarvoval“ nezávislou kulturou undergroundu a přátelstvími ve společenství mániček.“
Důležitost sociální rehabilitace nevidomých
Po maturitní zkoušce nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a vystudoval obor psychologie. Pro diplomovou práci zvolil téma Volba povolání u zrakově postižené mládeže. Psychologii se chtěl věnovat více, ale jeho profesí nakonec bylo vedení celostátního systému rehabilitace. Vnímal „psychoterapeutický náboj“ sociálně rehabilitačních dovedností, samostatnost a nezávislost, kterou přinese zrakově postiženému člověku zvládnutí základních oborů rehabilitace: prostorové orientace, péče o sebe a o svou domácnost, Braillovo písmo apod. „Nejdůležitější je, když zvládnu něco praktického sám, třeba si uvařit čaj“, jak říkával.
V rozhovoru pro jihočeskou televizi v roce 2018 byl dotazován, zda je pro něj vlastní zrakové postižení v práci výhodou. Odpovídá, že spíše nevýhodou, ale může vlastní zkušenost použít, může pomůcky vyzkoušet sám na sobě. Josef Cerha žil pro další zrakově postižené s cílem jim ulehčit život. Sám měl vrozenou oční vadu, která v dětství způsobila postupné zhoršování zraku. V dospělosti byl prakticky nevidomý.
PhDr. Josef Cerha a umění
Zmiňme několik dalších charakteristik. Josef Cerha úžasně přednášel, právě o problematice zrakového postižení, o možnostech rehabilitace, o kontaktu s nevidomým nebo slabozrakým člověkem. Na to téma vydal několik textů, první byly Rady průvodcům nevidomých, které poprvé vyšly v roce 1986.
V osobním životě byl znám převážně pro vytříbený smysl pro humor, lásku k umění v jakékoli formě. S dcerou Markétou navštěvoval nejrůznější kulturní akce. Měl zálibu ve ve sbírání citátů nebo aforismů.
Jeho velkým uměním bylo vést lidi. V tomto ohledu byl unikátní. Dokázal ty správné pracovníky nalézt, dokázal jim předat svou zkušenost a představu o práci s klientem, s důrazem na lidský přístup. V Tyfloservisu kladl důraz na odbornost a na empatii pracovníků. Měl také porozumění a pochopení pro každého jednotlivého člověka, svého zaměstnance. Říkával: „Snažíme se dobře poznat toho, komu jsou služby určeny, a dobře připravit toho, kdo službu poskytuje“. Jedním z klíčů toho, jak uměl lidi okolo sebe zaujmout a motivovat, byl jeho obrovský kulturní rozhled. Být s Pepou, rozmlouvat s Pepou, bylo obohacující. Dokázal vytvořit tolik cennou, dobrou atmosféru na pracovišti, založenou na respektu k sobě navzájem. Atmosféru, která je jedinečná v tom, že v ní najde pomoc každý, kdo do ní vstoup
Další úspěchy
PhDr. Josef Cerha byl členem několika organizací. Za všechny jmenujme jeho členství v Jazzové sekci při Svazu hudebníků ČSR, v Českomoravské psychologické společnosti a v Republikové radě Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR, z. s.
Jmenujme za všechny také několik ocenění, která získal. Byla to v roce 1997 výroční cena ministra zdravotnictví za práci ve prospěch zdravotně postižených, v roce 2011 Certificate of Achievement od Lions Club International a v roce 2019 Cena veřejnosti Nadace Olgy Havlové.
Děkujeme za vše Pepo!
Pepa Cerha byl jedinečný člověk pro ty, kteří ho znali, rodinu, kamarády, zaměstnance a příznivce Tyfloservisu. Svým odhodláním a statečností inspiroval lidi kolem sebe, vedl je k tomu, aby uměli pomoci nejen svému okolí, ale také sami sobě, a učil je spravedlivému jednání, empatii a laskavosti.
Typickým pro něj byl jeho zájem o vše hezké, přírodu, kulturu. Vlastními slovy to kdysi charakterizoval jako „zájem o místa evokující prožitek harmonie ducha, přírody a kultury, ať už v Řecku, Egyptě nebo v lese u Staré Lysé.“
Čest jeho památce“
Citáty o Josefu Cerhovi
PhDr. Mgr. Ondřej Cerha, syn
„Tatínek byl věřící člověk, svou víru prožíval vnitřně a nedával příliš na odiv… Střízlivě ho fascinovala moudrost starých civilizací. Ano, těch společností, kde se nevidomý často stával šamanem či vizionářem, díky své schopnosti „vidět dál“. Na svých cestách po světě sbíral kopie slavných soch, aby pak taktilní cestou předával zážitky dalším nevidomým. Při putováních po vlasti se radoval z banalit, zaznamenával si například roztodivné a kuriózní názvy obcí, kterými ve dvou projížděli.“
hraběnka Mathilda Nostitzová, patronka Tyfloservisu
„Pepíčka Cerhu jsem znala od roku 1991. Měla jsem ho vždy za jednoho z největších odborníků. Založil úžasnou organizaci, která pomáhá nevidomým a slabozrakým lidem po celé České republice.“
PhDr. Milan Pešák, emeritní senátor a bývalý prezident SONS ČR
„S PhDr. Josefem Cerhou, Pepou či Pepíkem, jak jsme mu my, kdo jsme s ním byli v každodenním kontaktu, říkali, jsem měl čest spolupracovat 14 let. Jeho hodnotami, které v práci i osobním kontaktu vždy dodržoval, byla odbornost, vstřícnost i vytrvalost. Možná k tomu, co chtěl dosáhnout, neuháněl závratnou rychlostí, ale šel za tím vždy a neochvějně, nikdy neuhnul. Pepíka si moc vážím a jsem rád, že kromě společné práce jsme mohli být i dobrými kamarády – bez mála 30 let. Chybíš, Pepo!“
Mgr. Veronika Haiclová, vedoucí krajského střediska Tyfloservisu, o.p.s. v Olomouci
„Ztratili jsme nejlepšího šéfa, jakého by si kdo mohl představit. Nejen že našel cestu pro mnohé zrakově postižené v naší zemi, ale umožnil nám jít po ní také, naplňovat ji smysluplnou prací, hodnotami, které ctil. Kromě profesionality jsme u něho našli lidskost, nadhled, humor, touhu po poznání, úctu k historii, je toho moc. Přinášel témata, která přesahovala naši práci, motivoval nás dívat se dál a při tom zůstat nohama na zemi. Budeme s nejlepším svědomím nadále jeho odkaz naplňovat.
Nikdy mu nezapomenu, že mi umožnil při práci dochovat mého tátu a tchýni.
Dával nám důvěru, což nás motivovalo zvládat samostatně úkoly, na které bychom si třeba ani netroufli. Umožnil nám tak růst, rozvíjet své schopnosti. Nevzdávat nic.
Měl rád květiny a zvířata, měl krásný hlas a humor. Vidím ho na každém kroku v práci, protože naše práce je jeho odkaz.“
PhDr. Štěpánka Tůmová, forenzní psycholožka
„Pepa byl v mých očích nevídaně mnohostranně košatá osobnost, kterého si studium psychologie spíše našlo než naopak, a přispělo již pouze nadstavbovým rozvinutím vrozeného lidského bohatství jeho duše.
Projevoval se jako člověk kultivovaný a empatický, ale uměl být veselý až dovádivý, měl smysl pro humor, rád se účastnil vymýšlení různých radostných překvapení pro potěšení druhých. V případě potřeby jsem ho zažila jako rozhodného a k povinnostem druhých tak náročného, jako byl sám k sobě. Ve výjimečných chvílích jsem z něj vyciťovala ale i jistou nostalgii a zádumčivost, na jejichž důvody si ale nikdy nestěžoval, okolí jimi nezatěžoval, protože jako moudrý člověk věděl, že ty největší bolesti si každý v sobě musí vyřešit sám.
Poznala jsem Pepu již ve své dospělosti, kdy, jak se říká, máme mít „to základní vyřešeno“, ale přesto mne ovlivnil a nenápadně mi pomohl při doformování a vyjasnění některých mých názorů a postojů.
Je mi velmi líto, že o Pepovi mluvím už jen v minulém čase, chtěla jsem se ho ještě na tolik věcí zeptat …“
Paní Eva Holubová, filmová a divadelní herečka
„… Jeden z nejlepších, nejmoudřejších a nejspravedlivějších lidí, co jsem poznala. Byl velmi obětavý v práci pro druhé, jeho smysl pro humor neznal hranic … Pepa se nevzdával, byl bojovník za práva a lepší život pro druhé …“
Mgr. Václav Polášek, současný prezident SONS ČR, z. s.
„PhDr. Josef Cerha byl v teorii sociální rehabilitace pro zrakově postižené žákem prof. Jána Jesenského a k praktickým a koncepčním schopnostem mu také dopomohlo studium psychologie a také zkušenosti člověka, který byl sám těžce zrakově postižený.
S Pepou jsem se seznámil začátkem září 1973 na internátě v Praze na Vinohradech… Byl usměvavý a klidný a vlastně i hodně kamarádský, což mi první týdny v Praze hodně pomohlo zvyknout si… S malými přestávkami a na různých pozicích, ale vždy v organizacích nevidomých, jsme fungovali až do zmíněného pondělka … Je mi to, Pepo, moc líto a za všechno Ti moc děkuji.“
Bc. Pavla Kovaříková, MS, ředitelka neziskové organizace Rozhledna
„Pepa ve mně zůstává jako klidný hlas. Hlas, který s nadhledem a hlubokým porozuměním komentuje, vlídně a trefně pojmenovává, nasvicuje to podstatné, aniž by odsuzoval, často připojí i laskavý humor. U Pepy jsem si vždy všímala, s jakou pozorností přistupoval k člověku, jaký skutečný respekt k druhému v tom byl… „
